Tak jak vidím, zatím nikdo Tomáši Marnému neodpověděl, jak to s těmi financemi je. Na webu shinebean je mnoho obecných plků, ale nikde konkrétní čísla. Nezlobte se na mne, ale jakákoliv charita musí mít vše spočítané a veřejně k dispozici kompletní účty. Vše přehledně a jasně popsané (výdaje, příjmy). To co jsem našel ve výroční zprávě vypadá na první pohled pěkně, ale je tam mnoho obecných položek, kam se dá dát cokoliv. Na první pohled není jasné kolik tedy dostala "zpět Keňa".
Obecné řeči typu "Veškerý zisk je vracen do Keni" uspokojí snad jen velkého naivu.
Ona efektivita jakýchkoliv nadací, i těch špičkových, není moc vysoká. A to jsou ty relativně seriózní. Čím dál od dárce je příjemce, tím je mnohem menší možnost kontroly nad tokem a koncem peněz od dárce. Tomu většinou nezbývá než věřit.
Co kdybychom se od adopcí na dálku a pomáhání na druhém konci světa, začali orientovat na potřebné ve vlastní zemi, možná lépe ve svém okolí. Zkuste hledat, dívat se a pomáhat "blízkým" . Možná neumírají hlady, nefotí je světoznámí fotografové a není to "IN", ale přesto vaší pomoc potřebují. Má to velkou výhodu, vždy můžete mít plnou kontrolu nad svým darem. Můžete se ihned přesvědčit, že váš dar má smysl a výsledky. V neposlední řadě investujete do svých "bližních" a pravděpodobnost, že se vám to může někdy vrátit je vyšší (možná až budete potřebovat, tak se třeba najde někdo, kdo bude darovat ve svém okolí a ne třeba do Afriky).
Oblast si může vybrat každý sám nemocní, sirotci, ale třeba i zdraví, kteří třeba nemají to štěstí a nevyrůstají zrovna v dostatku (a nemyslím zrovna děti jedné nepracující menšiny, i když i zde se najdou vyjímky ). Jistě vás napadně mnoho dalších možností.
U sirotků(tedy jejich rodiče nežijí a blízcí příbuzní nejsou, nebo se nemohou o ně starat) bych se trochu zastavil. Představte si: Vyrůstáte v kompletní, funkční rodině. Najednou náhoda tomu chce a oba rodiče jsou mrtví, prarodiče nemocní a staří. Jdete do dětského domova. Mezi potomky nepřizpůsobivých asociálů. Do ústavů, kde minimálně polovina špatně placeného personálu trpí syndromem vyhoření a averze k chovancům. Takové malé dětské peklo. Budoucnost pro vás nevypadá moc růžově. Na VŠ raději zapomeňte.
Co takhle si zkusit pro změnu adoptovat třeba nějakého sirotka z ČR, potomka normální střední třídy. Podporujte ho ve studiu. Přispějte na jeho rozumný vývoj. Stát se postará jen o nezbytnosti. Ten zbytek je na vás. Pravděpodobnost, že v budoucnu sirotek přispěje, zpět třeba ve formě daní je vysoká.
Pomáhat ve svém blízkém okolí je mnohem efektivnější, s mnohem lepší zpětnou vazbou a bonusem ve formě, byť i nepřímého, vrácení části daru.
PS: Nejsem sirotek, nevyrůstal jsem v dětském domově, ale měl jsem možnost nakouknout pod pokličku "ústavů", když delegace a novináři zrovna nebyli nablízku.