od Istari » 13 lis 2012 19:34
Cítím tak nějak povinnost vyjádřit se k plánovanému omezení péče, zde konkrétně v Roudnici nad Labem. K tomuto zařízení mám již delší čas dost smíšené pocity, a spíše převažují ty negativní. Naposledy mám s touto "nemocnicí" neblahou zkušenost při péči o blízkou osobu. Mojí babičku. Byla poslána svojí obvodní lékařkou na vyšetření k odbornému lékaři kvůli vyšetření blíže nespecifikovaných žaludečních obtíží. Tento lékař ji pro jistotu poslal do právě roudnické nemocnice - proč, to netuším, a nemá smyslu se v tom "hrabat". V tu dobu bylo babičce hodně přes 80 let, a i přes určité problémy, související s pokročilým věkem, neměla jiné potíže.
Nastalo obvyklé kolečko vyšetření, u které jsme samozřejmě nebyli, ale vzhledem k tomu, že moje pracoviště je v Litoměřicích, nemohl jsem za ní dojíždět tak často, jak bych si přál, s ohledem na návštěvní hodiny. Jako blízký člověk jsem měl ale možnost pozorovat změny v chování, které u ní postupem času a s prodlužující se hospitalizací nastávaly. Prohlubující se prostorová a časové dezorientace, která musela a nemusela mít spojitost s aktuálním zdravotním stavem - onkologické onemocnění se nepodařilo prokázat. Co mě však zarazilo a znechutilo bylo chování tamějšího ošetřujícího personálu. Dodnes není možné zapomenout na doslova "kyselé" obličeje některých členů ošetřujícího personálu ve chvíli, kdy vstoupili na pokoj, kde se tísnilo 5 postelí, okolo který býval někdy "nával", jak přišlo více návštěv v jeden okamžik. Speciálně jedna postarší ošetřovatelka si ani v naší přítomnosti nebrala servítky a doslova odsekávala na zřídka se objevující prosby hospitalizovaných pacientek o pomoc. Polohování jedné pacientky jsem musel zařídit sám, společně s návštěvou té starší paní, protože slečna, která u ní byla na návštěvě, byla subtilní postavy a napolohovat jí prostě bylo mimo její síly - ošetřovatelka nereagovala ani na prosbu o pomoc a z pokoje odešla. Co se dělo dál, mám pouze zprostředkovaně od setřenic nebo sester či jiných příbuzných, kteří se u babičky střídali. Jedna ze sestřenic se jednoho dne šla za babičkou podívat, přišla na pokoj, kde byla umístěna a našla ji pomočenou a pokálenou a vzhledem k značné začpělosti, dáli se to tak nazvat, tento stav panoval již delší dobu. Nakonec tedy sama vzala babičku do sprchy, což prý se nesetkalo s pochopení ze strany právě přicházející ošetřovatelky, která se vyjádřila v tom smyslu, že "u nich" se koupe pouze v úterý a ve čtvrtek - ložní prádlo přišla nakonec převléknout zdravotní sestra, protože ošetřovatelka neměla čas.
Přesto jak šel čas, začal se babiččin stav pomalu zhoršovat, to bylo v tu chvíli očividné i pro člověka bez patřičného odborného vzdělání, začalo přibývat otlaků, které se pozvolna měnily na mírné proleženiny, jak nebyla babička schopná se na posteli hýbat. Došlo nakonec k tomu, k čemu dojít zákonitě muselo. Jednoho dne časně zrána odešla osoba nám nejdražší z tohoto světa tiše, a já osobně doufám, že bez bolestí. Neměli jsme šanci se s ní rozloučit, říct jí poslední sbohem nebo aspoň "máme Tě rádi". Nic z toho nebylo možné. Ačkoliv se babiččin stav poslední dva, tři týdny před smrtí, dal popsat jako výrazně zhoršený a z nynějšího pohledu de facto s nepříliš velkou šancí na vyléčení, našli jsme si cestu ke zdejšímu hospici, do kterého jsme babičce podali žádost o přijetí. Ze stran ošetřujícího lékaře nebylo pochopení pro tento krok, trvalo se na tom, že babička by měla absolvovat ještě to a to vyšetření, ačkoliv jí to nemohlo být k užitku. A převoz samotný byl realizován až ve chvíli, když už bylo pozdě na cokoliv a samotná následná hospitalizace v hospici pro babičku už také neměla cenu.
Z chování tamějšího personálu - nutno podotknout, že se tak nechovali všichni, ale stačí pár jedinců, aby dokázali zkazit pohled na zařízení jako takové - jsem si odnesl jen takový závěr, že než být umístěn v roudnické nemocnici, pak kdybych měl tu možnost volby, šel bych jinam než právě sem. Netuším, nakolik se od té doby tamější prostředí změnilo, jestli vnitřní "klima" je na kvalitativně jiné úrovni, než tomu tak bylo, a nemám chuť to zkoumat. Neviním nikoho osobně z této situace, spíš vidím příčinu, ležící hlouběji, v systému jako takovém. Nedokážu se vnitřně smířit s takovou ztrátou soukromí, ke které tam docházelo - na jednom pokoji pět postelí, s nemožností probírat cokoliv osobního, aniž by to neslyšeli ostatní. Vidět ty smutné pohledy lidí, za kterými nikdo nepřišel, v době, kdy ostatní na jednom pokoji návštěvu mají. Částečně může být třebas chyba v nízkém platovém ohodnocení, které může přispět k vnitřnímu odporu k práci, nebo třeba příliš málo personálu na příliš mnoho pacientů, ale na druhou stranu, proč by mě zrovna tohle mělo zajímat..... Babička, už proto, že mi byla celý život blízký člověk, si absolutně ničím nevysloužila tak "hnusné" chování stran některých členů personálu, vidět ji v prostředí, obklopené takovou mírou lhostejnosti a nezájmu bylo skutečně hodně drsné.
Ano, mám jim, myšleno systému, který tam tehdy panoval (protože opravdu netuším, jakým tam panuje nyní) za zlé, že neumožnil, resp. odepřel tu možnost, odejít z tohoto světa člověku důstojně, a který nám odepřel, být s blízkým člověkem v jeho poslední chvíli.
Proto jsem petici pro zachování roudnické nemocnice nepodepsal. Jako člověk chápu, že zařízení tohoto typu potřeba je, ale protože jsem měl konkrétní a bohužel výrazně negativní zkušenost, nebudu se podepisovat pod něco, s čím vnitřně nesouhlasím.